Zhruba před dvěmi týdny jsem vytvořil příspěvek, jak vzniká akvarelová skica. Pojďme se podívat, jak vzniká detailnější malba- zvolil jsem rok a něco starou ilustraci pro Circus Culture Fest, hlavně proto, že mám postup docela dobře zdokumentovaný.

Skicy. Vždy před samotnou tvorbou se snažím si celý obrázek naskicovat v jeho detailnostech, ujasnit si, pokud možno, co největší počet prvků. Pokud se bavíme tedy o Klaunici, vedle samotného úhlavního motivu – kromě obličeje Klaunice jsem si naskicoval každou jednotlivou postavičku. Snažím se mít v této fázi k ruce referenci- tedy fotografii co nejvíce přibližující se mé představě. Je to důležité zejména kvůli anatomii, stínům a vlastně i kvůli kontrole. Dovedu sice nakreslit obličej, nebo postavu z hlavy, ale vím, že i navzdory tomu je vždy práce s referencí lepší. Skicování a kreslení s referencemi se budu ještě věnovat, ale v podstatě nejde o to „překreslit“ předlohu, ale pochopit ji. Pochopit, jak – v případě postavy- jde například páteř celou figurou, vidět, jak se napojují ramena, apod.

Bohužel, skicu jednotlivých postav již nemám, ztratila se kdesi při stěhování, protože nebyla vložená do skicáře. Budeme ale pokračovat barevnou skicou:

Barevné varianty

V této skice si vybírám barevné podání. Mohu zkusit více variant (například se žlutým, nebo modrým pozadím) a také to, jaké tři primární barvy použiji. O používání primárních barev jsem psal v tomto příspěvku. Zkouším barvy do té chvíle, dokud se mi nelíbí nálada a vzhled. Jak je vidět, skicy jsou velmi drobné (zhruba 5x8cm) a nejde v nich o detail, pouze o vyznění barev. Z těchto barev pak vnikly všechny ostatní barvy, ze kterých se skládá obraz.

Nakonec jsem byl spokojen s poslední variantou – tou vpravo nahoře a místo další barevné skicy jsem si zkusil, jak se dané barvy míchají do sebe. jaké odstáíny vytváří a co od nich mohu očekávat – to jsou ty „fleky“ dole.

Předkres tužkou

Předkreslení tužkou. Oproti skicování je předkres pro takovou ilustraci nesmírně důležitý. Funguje jako kostra, kterou dále budu obalovat tóny a odstíny. Pokud budu mít chybu v předkresu, bude se mi velmi těžko opravovat později. Pro kontrolu využívám jak pohled do zrcadla, otočení vzhůru nohama, anebo vyfocení mobilem. Mozek totiž rád opravuje chyby a nebo si říká „to bude dobré“, i když to dobré vlastně není.

První vrstva

První vrstva. Stejně jako v akvarelové skice, jde o to zakrýt všechny „nebílé“ plochy. Obyčejně dělám to, že podmalovávám celý obraz stejnou barvou, ale protože jsem chtěl mít jasnou modro-blankytnou tvář klaunice, dělal jsem je rozděleně – nejprve pozadí s vynecháním obličeje, poté obličej samotný. Je důležité mít na paměti, jaký typ okraje chci mít. Pookud chci mít mezi dvěmi barevnými plochami neostrý kraj, mohu malovat naráz – bez zasychání. Pokud ale chci mít ostrý okraj – což je tento případ, nebylo by hezké, kdyby se obličej „vpíjel“ do pozadí, musel jsem počkat na to, až první vrstva zaschne. Ale protože pořád maluji zředěnou barvou, dá se to počítat jako „první vstva“.

Druhá vrstva – začátek

Pokračuji druhou vrstvou, akvarelem, který je o něco víc koncentrovaný než první vrstva. První vrstva se maluje akvarelem, který je rozmíchaný do konzistence, která připomíná čaj: je to taková barevná voda, skrze kterou je víceméně vidět ještě na dno paletky. Oproti tomu druhá vrstva, kterou vytahuji v této fázi jednotlivé plochy má koncentraci podobnou mléku: skrze barvu není vidět na dno paletky.

Druhá vrstva – pokračování

Podle mne je dobré, když se barevné plochy trochu variují. Tedy, pokud se rozhodnu mít nějakou barevnou plochu (třeba jednotlivé pruhy na její čepici) tmavě červené, tak toho docílím tím, že si tu barvu míchám (tedy: nedělám „koncentrovanější barvu“, na tu přijde čas až poté), ale hlavně do této rozmíchané barvy přimíchávám malé množství ještě jiné barvy, třeba žlutou, nebo tu a tam více modré. Dělá to hezký akvarelový efekt, a barevné plochy jsou pak živější a ne tak „nudné“. Chce to trochu praxi v míchání barev. V tomto případě si barvu míchám a tvořím na paletce. Dá se míchat i na papíře, ale to dělá jiný, o něco „flekatější“ efekt, který podle mne na tomto typu ilustrace není žádoucí. Důležité je dělat tato rozhodnutí vědomě.

Druhá vrstva – pokračování

Zde je druhá vrstva téměř dokončená. Protože jsem měl k ruce i tonální skicu, věděl jsem, že vpravo dole si mohu dovolit výraznější barvy a malovat koncentrovanějším akvarelem. Jde hlavně o to, aby se obraz zpracovával v celku, tedy nejet jako tiskárna a promálovavat detailíčky. Místo toho se snažím pořád koukat na celkový obraz a jeho celkový dojem, jinými slovy, postupuji od celku k detailu.

Dokončená druhá vrstva

Zde je již dokončená druhá vrstva až na několik drobných míst, která si nechávám nakonec – tedy zejména oči. Je vidět, že žádná plocha není nikdy jednolitá barva, ale vzdy se trochu mění. Dobře se tím naznačuje objem.

Třetí vrstva akvarelem

Zde jsou již vypíchnuty koncentrovanou barvou některé výraznější detaily. Maluji barvou o konzistencí medu, tedy takovou konzistencí, která odpovídá přímému nabírání akvarelu z vaničky. Protože mám v plánu ještě pokračovat tuší, tak nejdu do úplně tmavých ploch – v kombinaci s tuší by se to pak zbytečně hádalo a nepůsobilo to dobře (již jsem několik takových obrazů zkazil a snažím se poučit z předchozích zkušeností).

Možná ještě jedna poznámka ohledně kombinace tuše a akvarelu. je důležité vybrat si správný papír, takový, který nemá moc výraznou strukturu. Tyto papíry se většinou ozančují jako „hot press“, neboli za tepla lisované. Mají většinou hladší povrch a barva zůstává jakoby na provrchu. Zatímco za studena lisované – tedy cold press- mají většinou výraznější strukturu a barva se vpíjí do papíru. Většinou cold press používám na čáistě akvarelovou malbu, většinou se v cold press papíru dá dosáhnout i sytějších odstínů barev; prostě ten papír to do sebe „nasaje“.

Kresba tuší na akvarelovou malbu

Při kreslení tuší postupuji opět od celku. Začínám většinou celkovou konturou a snažím se „nezasekávat se“ na jednom místě. Ono to svádí, promalovat například pořádně a konecně oko, ale to je velmi záludné. Ačkoli maluji už pěknou řádku let, stejně se nedovedu pořád soustředit stejně. Člověk není stroj, a pokud se na obrázku pokračuje například seshora dolů, nebo od očí ven, tak pozornost a vnitřní rozpoložení člověka se mění. Místo toho je lepší „skákat“ po obraze při kreslení sem a tam: vždy udělat část tady a část zde, a pak se jít věnovat zase jiné části. Navíc si pořád kladu otázku: „čeho chci danou čárou docílit?“. Jde totiž o to „nečmrkat“ jen tak bezcílně, ale opravdu vědět, čeho chci zrovna docílit a docílit toho. Chci vyšrafovat nějakou část? Nebo chci udělat stín tamhle, nebo onam? Jakmile to udělám, zastavím se a podívám se na obraz jako celek a říkám si: a co tomu chybí teď?

A takto vypadá již dokončená ilustrace. Stačí jen sejmout papírovou lepenku a podepsat.

Kresba tuší na akvarelovou malbu

Když se na to dívám s odstupem dvou let, tak vím, co bych udělal jinak, a co bych udělal lépe. Myslím si, že takový pohled je důležitý. Každý dělá chyby a kdyby každý uměl malovat, tak, jak chce, tak hned maluje jako Rembrandt nebo Gauguin. To ale nejde. K takovému výrazu je nutné se dobrat. Je fajn vždy, když opadne radost z namalovaného díla si po nějaké pauze říci, upřímně, co by se na tom dalo zlepšit? V čem bych se měl já zlepšit? A zkusit se na to zaměřit. Ať už do příštího obrazu, nebo do samostudia. A takhle se snažit na sobě pracovat, krok po krůčku, dovednost po dovednosti, protože si myslím, že nestačí „jen kreslit“. Pokud totiž někdo „jen kreslí“ nebo „jen maluje“, stane se, že pořád kreslí/maluje to samé, a nijak se nevyvíjí. Což mi přijde škoda….

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *