Věřím tomu, že je pro rozvoj malířských schopností přínosné nesoustředit se na jednu nebo dvě techniky

Nemám rád akryl

Nikdy jsem neměl akryl rád. Vlastně vždy mi byly nesympatické ty techniky, při kterých má člověk pocit, že „maluje horčicí“. Onu konzistenci hořčice (tj. tu správnou konzistenci pro malování) mají, co je mi známo, dvě techniky. Jednak je to tempera – z níž mám dodnes noční můry, když nás tím nutili malovat ve škole-, a druhak to je akryl. Ten má ale tu výhodu, že mne s tím nikdo nikdy nenutil malovat.

Je tomu zhruba rok, co jsem začal malovat s kvašem – to je v podstatě akvarel s přídavkem krycí běloby a je, oproti akvarelu, krycí. Ale ne dost krycí na to, aby se s ním dalo přemalovávat donekonečna, protože jakožto vodou ředitelné médium vždy malinkou rozpustí vrsty pod sebou- a pokud tam máte vrstev dost, tak se promíchají a vytvoří krásně-hnusnou hnědo-šedou věc. A navíc je kvaš dobrý na maloformátové malování si, skicování do skicáře, ale na velkoformátové malby jednak vzhledem k jeho ceně a vzhledem k ceně následnému zasklívání velkoformátových maleb. Kvaš totiž není úplně tak světlostálý a má tendenci po letech žloutnout a šednout. Zkrátka a dobře, pokud jsem chtěl malovat krycími barvami na pořádně velké formáty, musel jsem překousnout onen výše zmíněný odpor k „malování horčicí“.

Když jsem vzal poprvé do ruky akryl, bylo to zhruba před dvěmi lety, potvrdily se mi veškeré předsudky a všechny moje důvody, proč jej nemít rád a zase jsem jej hezky odložil. Podruhé jsem vzal akryl zhruba před týdnem a půl a od té doby se snažím pravidelně překonávat odpor k této syntetické věci a zkouším s ním něco vytvořit. Doufám, že tento článek a moje budoucí tvorba bude dalším důkzem, že všechno jde, když se chce, a že s dostatkem trpělivosti, píle a cílevědomosti lze dosáhnout všeho, co si člověk usmyslí.

Mé poprvé

O moji tedy druhou – nebo řekněme první? – akrylovou malbu minulý týden jsem se pokusil, jak jsem již zmiňoval před týdnem. Nemám ji vyfocenou, a dalo by se snad říci: všechno špatně. Barva mne neposlouchala, nedovedl jsem udělat ani rovnou, ani ohraničenou plochu, prostě nic. Myslel jsem, že rozkoušu během toho jak paletu, tak plátno, a možná i Václava, který vedle mne tvořil – také akrylem – úplně skvělý obraz.

Pro zvládnutí (jakékoli) techniky je důležité se naučit dvě věci. Jednak je to udělat přesně ohraničenou plochu (tedy pro malování tvarů, ostrých stínů, změny stran mezi jednotlivými plochami-například hran kvádru) a umět udělat gradient- tedy přechod jak z barvy do „prázdna“, anebo umět prolnout přechodem mezi dvěmi barvami. Třeba z červené do modré, kde se mezi nimi objeví i fialové tóny. Pokud člověk dovede udělat tyto věci, má jakoukoli malířskou techniku zvládnutou. Zbytek je už odvislý od specifických věcí dané techniky – míchání barev je v akrylu jiné než v akvarelu, například. Ale jak mám udělat v akrylu přechod, nebo aspoň rovné ohraničení plochy, když mne to vůbec neposlouchá?!

Jakousi odpověď a záchranu mi poradil Václav. Štětce. Prostě lepší štětce. Poté, co jsem u ukázal, jakými vypelichanými „štětkami“ jsem se totiž pokoušel malovat, slitoval se nade mnou a půjčil mi pár štětců svých. Dá to rozum. Na svoje akvarelové štětce také nedám dopustit. Takže pokud se někdo pokoušíte začít s malováním akvarelem nebo akrylem, a přemýšlíte, jakou barvu, značku, papír si máte pořídit, aby se vám „zázračně“ zlepšily výsledky, tak jsou to jednoznačně štětce.

A jak to bylo dál…

Svoji prvotinu (nebo druhotinu) jsem nakonec nerozkousal, ale přemaloval ji jiným obrazem, takže vás tu s ní nebudu strašit. Ale hned, co jsem dostal způjčené štětce od Václava jsem si sedl, a ještě ten večer namaloval boty, které nám ležely v ateliéru.

Boty, akryl na sololitu, cca 32x50cm

Malba bot…no, není to špatné, ale rozhodně to není dobré. Nemá to pořádnou atmosféru, plasticita by mohla být lepší a i barvy by mohly být bohatší. Myslím, že nějaká zdravá kritika a vypíchnutí toho, co by mohlo být lepší PŘÍŠTĚ je dobrá cesta, jak se někam posouvat, zlepšovat a nestát na místě. S těmito myšlenkami jsem tedy další den vyrazil ven za ateliér, namalovat štříšku nad starou benzinkou poblíž liberecké teplárny.

Sříška nad starou benzinkou, akryl na sololitu, cca 40x62cm

Bylo pošmourno, skoro deštivo a přesto, že jsem vyšel už kolem čtvrté, dny se krátily a rychle se stmívalo. Svádělo to se zaměřit více na atmosféru a lépe vystihovat objemy a tvary, než tomu bylo u bot. Skočnil jsem, až když jsem na to, přes ostatní tmu neviděl. Uričtě by to chtělo aspoň trochu více promalovat ty tanky liberecké teplárny v levé části obrazu. Atmosféra je jistě lepší než u bot, ale barevnost…no, bude to cíl mého dalšího snažení.

Dva domky, akryl na sololitu cca 42x60cm

Krom lepších a zajímavějších barev jsem si dal za cíl také víc využívat vlastnost akrylu, tedy větší kryvost a malovat více v plochách, které budu dále pak členit na menší plochy. Dva domky se zdály být ideální. Bohužel, opět jsem vyrazil pozdě, a dlouho mi trvalo najít námět co malovat, takže jsem na obraz měl něco málo přes hodinu času, než se setmělo a já na to vůbec neviděl. Proto je spodní část nedokončená a obrazu to dost chybí, domy se tak trochu vznášejí ve vzduchu. Napadlo mne tedy, že příště zkusím více malovat v plochách a ještě více to zjenodušovat.

Zbytek liberecké Textilany, akryl na sololitu cca 39x60cm – bude velmi brzy přemalováno

Liberecká Textilana, ruina kdysi staré továrny se zdála být ideálním místem pro vyzkoušení si mých nových poznatků. Barevností, ploch, zjednodušování, a postupu malby. Dopadlo to naprosto příšerně. Obraz sem dávám hlavně proto, aby bylo vidět, že cesta malíře nejsou jen samé hezké obrázky a úspěchy. zde je snad všechno špatně, že to nebudu ani komentovat. Od kompozice, přes práci s barvami až po tonalitu obrazu (obraz je velice plochý, nevyvážený, pkna jsou příliš tmavá). Ale i tak jsem se něco naučil. Věřím, že každá malba, ať už se povede nebo ne je důležitá právě proto se něco naučit, malinko se po té cestě posunout. A někdy je důležitější se naučit „jak to nedělat“, než namalovat hezký obrázek.

Zátiší s lebkou a šamanským bubínkem 39x70cm – zatím poslední akryl

Na závěr malba zátiší s lebkou a bubínkem, které jsme si postavili v ateliéru. Pokusil jsem se do této malby dát vše, co jsem se naučil z těch předchozích pokusů. Lepší (myslím tím zajímavější) barvy, lepší tonalitu i lepší míchání barev mezi sebou. Také jsme na to měli celý večer a nemusel jsem spěchat, jako tomu bylo u venkovních námětů.

Závěrem?

Myslím si, že si s akrylem začínám pomalu rozumět. Z akvarelu jsem byl zvyklý spoustu věcí vypustit, zjednodušit si, nechat jen v náznaku, zatímco akryl je k tomuto velmi neúprosný. Ale co já vím, možná ještě pár měsíců, rok, dva, pět, a budu si v tom jistý podobně jako v akvarelu, nebo kvaši. Je to zcela jiný přístup a naprosto odlišné médium od všeho s čím jsem kdy tvořil. Nicméně věřím tomu, že je pro rozvoj malířských schopností přínosné nesoustředit se na jednu nebo dvě techniky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *